Iz 45,1-7

1Te 1,1-10

Mt 21,14-22

Jen málokterá místa v Písmu tak jasně a sevřeně vypovídají o Boží výlučné jedinosti jako Izajášova prorocká slova: Já jsem Hospodin a jiného není, kromě mě není Boha. Jen několik biblických výroků spojuje tak těsně vyznání Boží jedinosti s proklamací Boží svrchovanosti nad dějinami národů a celým světem.

Izajášova řeč ujišťuje izraelské vyhnance v Babylonii o Boží věrnosti a záměru umožnit jeho vyvolenému lidu návrat do zaslíbené země. Překvapivý je způsob, jakým svůj lid zamýšlí vysvobodit. Osvoboditel nevzejde z okruhu židovských předáků, náboženských či politických elit babylonské diaspory. Nebude jím ani zradikalizovaná skupina povstalců. Návrat přesídlenců do země zaslíbené bude součástí velké geopolitické změny, jejímž iniciátorem se má stát perský král Kýros II. Ten po svém nástupu na trůn roku 559 př.n.l. skutečně zahájí expanzivní politiku, kterou si postupně získá nad rozsáhlým územím od Egejského moře až k řece Indu nadvládu, završenou vítezným tažením proti Babylonii. Jejím králem se r. 539 prohlásí “z vůle boha Marduka”. A právě tento historický kontext vrhá zajímavé světlo na Izajášovo proroctví. Není to babylonské božstvo Marduk, kdo dá Kýrovi vítězství nad Babylonií, ale Hospodin, který Kýra učiní svým “pomazaným”, jehož moc bude mít až mýtické rysy: Toto praví Hospodin o svém pomazaném, o Kýrovi, jehož uchopím za pravici, abych mu podrobil národy a rozvázal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, takže brány nebudou zavřeny: Já půjdu před tebou a hory vyrovnám, bronzová vrata rozlámu a železné závory odsekám. A dám ti poklady temnoty a skryté zásoby z úkrytů…”. Pohanský král se stane davidovským “mesiášem”? To byla jistě provokativní zpráva. Ale měla vnést do řad židovských vyhnanců jistotu, že Hospodin je svrchovaným Pánem nad všemi národy i jejich panovníky a o jejich osudech - pokoji či zkáze - rozhoduje pouze On: Já jsem Hospodin a jiného není. Formuji světlo a tvořím tmu, činím pokoj a tvořím zlé [zkázu]; já, Hospodin, činím toto všechno. Přijetí této vskutku globální perspektivy znamenalo pro židovskou náboženskou tradici významnou změnu smýšlení.

S nemenší silou zaznívají Izajášova slova o Božím působení v globálních událostech i v naší současné době. Ve světě žije stále méně lidí, kteří zakusili poslední globální konflikt, jenž se doktkl většiny národů a států světa - 2. světovou válku. Prožitek “celosvětovosti” se pro většinu žijících generací nyní soustředí ve dvou globálních jevech: klimatických změnách a pandemii covid19. Globální změny klimatu a důležitých přírodních zdrojů, spolupůsobné lidskou činností, pro mnohé stále zůstávají čímsi mlhavým, spíše mediálním a aktivistickým tématem než otázkou každodenního života (a v zemích, kde již každodenně čelí jeho důsledkům, o něm nepřemýšlejí v globálních kategoriích). Pandemie covid19 je jiná. Z lokálního onemocnění se během roku stala nákaza, která reálně zasahuje do života naprosté většiny obyvatel planety. Ovlivňuje snad všechny důležité sféry osobního i veřejného života. Celosvětově lidé dobrovolně i nedobrovolně přijímají taková omezení svého života, která by dříve pokládali za nemyslitelná, pokud by měla trvat déle než pár dní. Právě z těchto a jim podobných důvodů vyvolala pandemie v širokých křesťanských kruzích oživení zájmu o apokalyptickou biblickou tradici, která podobné události dává do souvislosti s “koncem světa”, závěrečnou “zkouškou” a “posledním soudem” Božím nad lidmi i národy. Je to jediný způsob, jak můžeme Božímu působení v celosvětových událostech rozumět?

Izajášovo vyznání Boží svrchovanosti nad osudy národů a civilizací mělo Izraelcům dodat odvahu a připravit je na důležitý úkol obnovy jejich náboženské i politické pospolitosti na původním historickém území. Mělo přinést poznání, že Bůh jedná vskutku globálně, aby docílil lokálních změn - aby zachránil svůj lid, “rozehrává” skrze Kýra globální mocensko politickou změnu. Je třeba, abychom byli rozvážní, pokud chceme ve světle Písma hledat spojení mezi Božím působením ve světových dějinách a současnou pandemií. Zdá se mi však částečně oprávněné vidět v současné pandemii dvojí: jednak předznamenání globálních jevů, které ve vzrůstající míře budou zasahovat do života celosvětové populace lidí; jednak příležitost k sebezpytu, sebezkušenosti, do jaké míry jsme na takové jevy připraveni, jako jednotlivci i společnosti. Současné situaci můžeme rozumět jako svého druhu “prahovému období”, které nás odděluje od jedné epochy a směřuje do epochy nové. A jako chlapci a dívky v “prahovém období” bolestně získávají znalosti, dovednosti a postoje nezbytné pro jejich život v roli mužů a žen, tak i našim společnostem a státům může být současné kritické období příležitostí k osvojení všeho nezbytného pro život v nové epoše, kterou budou nejsilněji utvářet důsledky změn planetárních ekosystémů a naše odpověď na ně. Abychom mohli společně čelit globálním výzvám, je třeba nás pro tuto globální spolupráci připravit… Proto je nezbytné se ptát a poznávat, jak se v současné diskuzi a procesech rozhodování projevují vědecké a odborné kruhy; jaká důvěra k nim ve společnosti panuje; jak se projevuje dosavadní politická kultura jednotlivých států; co a jak dlouho jsou lidé ochotni snášet a kdy jsou připraveni pro trvalou změnu. A pamatovat na to, jakou cenu za toto poznání mnozí lidé musí platit.

V perspektivě světových dějin se často ztrácí význam života jednotlivých lidí. Prezentace globálních událostí a jevů vede často k tomu, že lidé svá rozhodnutí pokládají za bezmocná, a tudíž bezvýznamná (“Co se tím změní?”). Abychom této domněnce nepropadli a nerezignovali, obrací se k nám Pán v dnešním slovu z Matoušova evangelia líčením svého setkání s fíkovníkem. Let orla nad hemžením lidí a národů je vystřídám pohledem člověka, který se ocitl v nouzi. V Ježíšově prorockém gestu, jímž se stalo slovo soudu nad fíkovníkem, slyším naléhavé slovo adresované každému z nás: jaký smysl měla veškerá starost o tebe, léta pěstění a vzdělávání, tvrdé práce, když nejsi připraven vydat ovoce ve chvíli, kdy je to nejvíce zapotřebí? Je třeba být připraven vydat ovoce svého života, když si to nouze druhých žádá. Ježíšovo gesto je slovem soudu nad nedplodným životem. I takové slovo patří k evangeliu. Ale nikdy nestojí samo. Učedníci se zaměří na Ježíšovu moc, nikoli na to, nad čím svůj soud projevil. Proto přichází v závěru dnešní perikopy Ježíšovo ujištění o síle víry, které má obrátit jejich pohled zpět k prostému fíkovníku. Týká se vskutku neobyčejné moci, již by mohli učedníci získat: budou-li s vírou prosit, i uschlému stromu mohou navrátit život a plodnost.