PROMLUVA k poslední neděli liturgického roku

• V té době prohledám Jeruzalém se svítilnami, ztrestám muže, kteří jsou jako zkyslé víno nad svým kalem, kteří si v srdci říkají: „Hospodin neudělá nic dobrého ani zlého.“ V plen bude vydán jejich blahobyt a jejich domovy ve zpustošení; vystaví domy, a nebudou v nich bydlet, vysázejí vinice, a vína z nich neokusí. Veliký den Hospodinův je blízko, je blízký a převelice rychlý. Slyš, Hospodinův den je tady! Zoufale volá bohatýr do boje. Onen den bude dnem prchlivosti, dnem soužení a tísně, dnem ničení a zkázy, dnem tmy a temnot, dnem oblaku a mrákoty, dnem polnice a válečného ryku nad opevněnými městy, nad vyvýšenými cimbuřími. Sešlu na lidi soužení a budou tápat jako slepci, neboť zhřešili proti Hospodinu. jejich krev bude odklizena jako prach, jejich vnitřnosti jako mrva. Jejich stříbro ani zlato je nedokáže v den Hospodinovy prchlivosti vysvobodit; ohněm jeho rozhorlení bude pozřena celá země. Ano, učiní náhlý konec všem obyvatelům země! (Sofonjáš 1,12-18)

          S jistou nadsázkou – ale nebál bych se na to vsadit jmění – můžeme říci, že „srdce“ je tím nejdůležitějším biblickým lidským orgánem. Vedle rukou je to právě srdce, ze kterého na svět vzchází to lidské, někdy až příliš lidské. Díla lidských rukou nás obklopují na každém kroku a za posledních pár desítek let změnila tvářnost Země k nepoznání. Nakonec, jsou to lidské ruce, které staví zátarasy kolem míst, jež se mají stát svého druhu skanzenem přírody. Žádná lidská noha tam již více nemá vkročit, natož se ruka přiložit k dílu. Ze srdce – a možná i od srdce k srdci – vycházejí díla zcela jiná:

„Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, lživá svědectví, urážky.“ (Mt 15,19) a „Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká. (Lk 6,45)

          Díla lidských rukou i srdcí se týká Sofonjášovo prorocké ohlášení Hospodinova dne, jehož blízkost je tak tísnivá jako stín přicházejícího vojska nejobávanějšího nepřítele (Sofonjáš působil nejspíše v době střetu Judského království s Babylonskou říší v 6. století př.n.l.). Výtvory lidského srdce, o kterých mluvil náš Pán, v onom dni způsobí zkázu toho, co lidé po generace tvořili a budovali. Jsem přesvědčen, že každý z nás zná vzdálenější i současnou historii natolik, aby porozuměl pravdivosti prorokových slov.

          Kde je však počátek výtvorů lidského srdce? Bible nám říká, že se rodí ze základní myšlenky či spíše smýšlení, jež si člověk „říká ve svém srdci“ a které se týká jeho vztahu k Bohu. Jedním z příkladů nám může být Hospodinovo slovo k usedlému, dobře zabydlenému a prosperujícímu Izraeli. Hýčkáno zdarem a blahobytem se nemá jeho „srdce vypínat“. Jak se to může stát? Tak, že si zcela připisuje autorství svého požehnaného života a klaní se ve svých dílech jen sám sobě (to Písmo vyjadřuje myšlenkou „chodit za jinými bohy“). Zapomenutí na Pramen požehnání a dobra však s sebou může nakonec přinést jen zánik:

Střez se však, abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha, a nepřestal dbát na jeho přikázání, práva a nařízení, která ti dnes udílím. Až se dosyta najíš a vystavíš si pěkné domy a usídlíš se, až se ti rozmnoží skot a brav, až budeš mít hodně stříbra a zlata, až se ti rozmnoží všechno, co máš, jen ať se tvé srdce nevypíná, takže bys zapomněl na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví… Neříkej si v srdci: „Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou.“ Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on, aby utvrdil svou smlouvu, kterou přísahal tvým otcům, jak tomu je dnes. Jestliže však přesto na Hospodina, svého Boha, zapomeneš a budeš chodit za jinými bohy, sloužit jim a klanět se jim, dosvědčuji vám dnes, že docela vyhynete. (Dt 8,11-19)

          Jinou opovážlivostí srdce, která stojí na počátku jeho pádu, je smýšlení člověka, který si je zcela jist sám sebou, svými záměry, směřujícími „až ke hvězdám“, a prostředky k jejich naplnění. Proroku Abdijášovi je příkladem takové sebejistoty království Edóm, jehož biblické počátky sahají až k Ezauovi. Nemilosrdné kolo dějin, ve kterém se projevuje – ale není s ním totožný - také Boží soud, se právě přívětivě otočilo ve prospěch Edómu. Získal vítězství nad Judským královstvím a užívá si je nad míru: vysmívá se, ponižuje, páchá násilí, rabuje, vraždí bezbranné. Opojení mocí a silou nad poraženými mu dává „orlí křídla“. A na nich se mu rozlétá kaprálská fantazie: dnes Judsko, zítra celý svět. Hospodinův soud nad ním je tvrdý, bude se řídit pravidlem „oko za oko“: Co jsi učinil ty, to bude učiněno tobě, vrátí se ti to na hlavu (srov. Abd 1,15).  

Opovážlivost tvého srdce tě zavedla. Bydlíš v skalních rozsedlinách, sídlíš vysoko, v srdci si říkáš: „Kdo by mě strhl k zemi?“ I když sis založil hnízdo vysoko jak orel a položil je mezi hvězdy, strhnu tě odtud, je výrok Hospodinův. Až tě přepadnou zloději, škůdcové noční, jak zajdeš! Což nenakradou tolik, aby měli dost? Až na tebe přijdou sběrači hroznů, nenechají ani paběrky. (Abdijáš 1,2-5)

          Člověk, který žehná sám sobě, který je původcem a zároveň příjemcem svého požehnání; člověk, který se vidí jako soudce nad národy a staví před ně „na místě Božím“ nevyhnutelnou volbu: podrobení, nebo smrt. To jsou dva obrazy smýšlení srdce, se kterými jsme se dosud setkali. Oběma srdcím je myslím společné, že v nich není místa pro nikoho jiného. Vystačím si sám, a druzí si mají rovněž vystačit sami, vždyť každý je strůjcem svého blaha. Svět, ve kterém bezvýhradně platí má vůle, je ten nejlepší z možných světů, lidé si jej musí zamilovat a uskutečnit v něm mé ideje a fantazie.

          Proroci mají o lidech takového srdce vážné pochybnosti a sdílí obavy z následků jejich činů pro druhé. Vydávají svědectví o své duchovní, Bohem inspirované zkušenosti, ve které poznali, že srdce, v němž není místo pro úctu k Bohu, nemá z čeho vydávat dobré. Člověk sám ze sebe nemůže učinit nic dobrého. Pro žalmistu (označení pro autora „žalmů“, tj. biblických písní či zpěvů) vede dokonce přímá cesta od Boha pustého srdce k Boha pustému světu:

Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není.“ Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá. Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo. (Žl 14,1-3)

To je velmi příkrá cesta a chmurné zobecnění. Jako bychom vše zahlédli v prudkém světle. Bible nám poskytuje i měkčí světlo, ve kterém se neztrácejí detaily.

          Jak lidé dospějí k tomu, že říkají „Bůh tu není.“? Prorok Sofonjáš v úvodu hovořil o lidech, kteří se utvrzují v přesvědčení, že „Hospodin neudělá nic dobrého ani zlého.“ Nejen dobrého, ale ani zlého. Zkrátka, neučiní nic. Je netečný, zcela stranou, nic jím nepohne, je „nehybnost sama“, jak by řekl řecký filosof Aristotelés. Není třeba s ním jakkoli počítat v našem lidském podnikání ve světě, nemusíme brát zřetel na Boží věc ve světě - a tou je tóra a ti, které svými ustanoveními chrání - neboť Bůh sám pro ni nic nepodnikne. V Písmu je taková představa o Bohu představou o modle, tj. falešnou představou o Bohu. Pokud tak o Bohu někdo smýšlí, degraduje jej na objekt lidského zájmu, nástroj svých osobních, politických, hospodářských i náboženských cílů. Někteří moderní filosofové nám ukázali, že „modla“ je v posledku sebeprojekcí či idealizací člověka – tedy nakonec ničím jiným, než jistým obrazem člověka samého.

          Žalmista vidí už jen nepatrný krok od proměnění Boha do podoby modly k vyprázdnění, zbavení člověka všeho lidského. Obrazem jsou mu sochy božstev, které byly umístěny v chrámových svatyních:

Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost Proč by měly pronárody říkat: „Kde je ten jejich Bůh?“ Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná. Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá. (Žl 115,1-8)

Kde není v srdci úcta k Bohu, který byl zaměněn za lidskou představu a přání, stává se člověk sám modlou, zbaven vší reálnosti, skutečnosti, zemitosti. Vždyť sluch, zrak, hmat, čich, řeč a pohyb, o kterých žalmista tak poeticky hovoří, vyjadřují způsob, jak jsme jako lidé zapojeni do reálného světa našeho života a do vztahů s druhými. Bez nich není možná láska k bližnímu, která je základem lidského společenství, jak nás učí Pán Ježíš Kristus na mnoha místech evangelia (srov. podobenství o milosrdném Samařanu, Lk 10,25-37). Bez nich nevidím nouzi svého bližního, neslyším nářek své bližní, nemohu se jich dotknout a hovořit s nimi, nemohu jednat v jejich prospěch a k jejich ochraně. A nikdo se bez nich nemůže podobně ujmout a zastat mne samého.

          Teď už rozumíme lépe tomu, kudy vede cesta od srdce, které si říká „Bůh nic neudělá, Bůh tu není“, ke světu, ve kterém „ nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo“. Člověk sám ze sebe neučiní nic dobrého. Dobro vzniká a uchovává se pouze v solidárním obecenství lidí. A to není v posledku možné bez živé důvěry a úcty k Bohu. Pro takové přesvědčení nemáme hlubší důvod než základ naší víry:

„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh … A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (J 1, 1-14)

Bůh sám se pro nás stal člověkem, ve všem nám podobný – vyjma hříchu, tedy „Boha pustého srdce“ – aby obnovil naše lidské společenství následováním Ježíše Krista, který je cesta, pravda i život (J 14,6). Aurelius Augustin, významný křesťanský učenec z počátku 5. století, shrnul naše dnešní biblické zastavení prostým způsobem, když přemítal o Božím slově: Druhé můžeme milovat jen v Bohu a Boha můžeme milovat jen skrze službu druhým:

„Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle … My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (1 list Janův 4, 7-12.18-21)

Pán Ježíš Kristus tuto lásku ztělesnil dokonalým způsobem. Zaměřme společně svá srdce k němu a učme se od něj. To je počátek každé dobré změny v našem životě i v životech druhých.

S trochou Erbenovy poetiky pak prosme: Sviť, Ježíšku, sviť, ať můžem s tebou jít.